Divnice

První písemná zmínka o Divnicích se datuje k roku 1379, tehdy byly letním statkem biskupa olomouckého. Obec vždy byla poddaná vrchnosti, které od r. 1825 patřil místní malý zámeček a které byli obyvatelé povinováni robotou, odváděním naturálií a peněžní renty. Majitelé panství se měnili v závislosti na současných majetkových poměrech té které šlechtické rodiny - Vlachovští z Vlachovic, vladyka z Veselé, Serenyiové, Benedikt Palašti z Kesejova, rod ze Zástřizl, Maxmilián z Auracha, baron von Stahl, Arnošt Lederer - Trattner, velkoobchodník Hugo Ftačník, rytíř Adalbert Hugo Renner a továrník Lambrecht Wichterle.

Jako ostatní vesnice byly i Divnice postiženy řáděním třicetileté války. Během této doby zpustla asi čtvrtina domů. Další zkázu přinesly útoky Tatarů a vojáků z Rákocziho oddílů. Kromě katastrof vojenských byly Divnice zasaženy také několika velkými požáry, z nichž nejhorší byl z r. 1866, a ve stejném roce proběhla obcí také epidemie cholery.

Před druhou světovou válkou byla v katastru obce postavena velká továrna na výrobu zbraní, nejčastěji uváděna pod názvem Vlárské strojírny, výroba zde zanikla až v devadesátých letech v souvislosti s privatizací státních podniků. Po druhé světové válce patřily Divnice k prvním obcím ve zlínském okrese, v nichž bylo založeno jednotné zemědělské družstvo. Po slavnostním založení družstva ale další práce stagnovaly, takže první družstvo neslavně zaniklo. Po dvou letech bylo založeno další družstvo, ale ani toto neuspělo, takže nakonec byly Divnice připojeny ke Státnímu statku Hrádek, kde setrvaly až do jeho zániku
v devadesátých letech.

R. 1964 byly Divnice oficiálně připojeny ke Slavičínu a jeho součástí jsou dodnes. Divnice mají jednu autobusovou zastávku, prochází tudy Vlárská dráha a u bývalých Vlárských strojíren se nachází také železniční stanice Divnice. V obci je 1 obchod a 1 hospoda. Všechny domy jsou rodinného typu. Zámek po druhé světové válce nebyl opravován, zchátral
a v dnešní době už na jeho místě najdeme pouze zarostlý palouček.

A) Sochy svatých patronů

Pískovcové sochy sv. Floriána, sv. Tekly a sv. Jana Nepomuckého a mariánský sloup, postavený někdy po r. 1800. Nacházejí se na návsi u autobusové zastávky, toto místo se nazývá U Svatých. Další socha se nachází mezi domy čp. 15 a 16 a jedná se o sochu sv. Jana Nepomuckého. Sochy na návsi, kromě mariánského sloupu, byly restaurovány v r. 2008. Kulturní památku sochu sv. Jana Nepomuckého, která je datována od roku 1745,  předal Ing. Milan Wichterle jako dar městu v r. 1999.

B) Kříže

Na kraji obce před viaduktem stojí nedávno rekonstruovaný kamenný kříž. Tento kříž pochází z 20. let 20. stol., kdy jej pořídila místní Omladina z veřejné sbírky a z výnosů svých divadelních představení. V r. 2005-2006 byl kříž restaurován a kolem něj byl zřízen nový dřevěný plot. Restaurování prováděl pravděpodobně pan Kroseska, práce prováděl Jiří Ščuglík z Rokytnice. Kolem kříže stály tři staré obrovské lípy, které ale musely být pokáceny. Původně na tomto místě stával kříž dřevěný.

Další kříž je na staré cestě do Slavičína nad bývalým vepřínem. Důvod, proč byl tady kříž umístěn, není přesně známý. Podle jedné z místních pověstí stála kousek od této cesty stará stodola, která patřila rodině Červenků. Při cestě do stodoly byla údajně děvečka od Červenků na tomto místě zasažena bleskem a zemřela. Když Omladina koupila nový kamenný kříž k viaduktu, tak ten starý dřevěný byl přesunut sem. Jeho technický stav byl ale na konci století katastrofální, a tak byl r. 2002 z iniciativy Ing. Josefa Šuráně postaven nový dřevěný kříž, tentokrát na kamenném podstavci, aby se zabránilo uhnívání zespodu. Kříž byl posvěcen 14. září 2002 P. Bohumírem Zapletalem.

C) Zvonice a kaple

V r. 1924 byla stržena stará, dřevěná, typicky valašská zvonice a v červnu téhož roku započal zednický mistr Rudolf Bača z Bojkovic stavět novou zvonici na návsi u obecního hasičského skladiště. Stavbu dokončil za 3 měsíce a 7. září 1924 byla zvonice vysvěcena. Svěcení se ujal slavičínský farář P. Medard Horák. Obec za novou zvonici zaplatila téměř 10 000 Kč. Zvonice byla postavena z bílých cihel a kryta plechem. Nesetkala se ale s pochopením obyvatel, většina starších lidí prosazovala spíše opravení staré zvonice, která jim připadala pro zdejší kraj typická a bez níž podle nich už v Divnicích nezbylo nic, co by odkazovalo na regionální zařazení.

Brzy po revoluci začali občané v Divnicích přemýšlet nad tím, že v obci chybí nějaké duchovní místo. Bylo rozhodnuto, že na místě zvonice na návsi bude postavena kaple. Po několika sbírkách mezi občany začala stavba, na níž se podílela většina obyvatel. Kaple Panny Marie Královny míru byla vysvěcena 19. července 1992 olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. Kaple má kapacitu asi 50 osob.